Vyučený automechanik Bořivoj Šup ze Smolína u Pohořelic strávil čtyři roky na farmě odříznutý od civilizace pouze ve společnosti svého koně jménem Johan. Tu dobu náležitě využil k přemýšlení o tom, jak si s Johanem splnit svůj celoživotní sen – vystoupat na vrchol Mount Everestu v jeho sedle.
Bořivoj Šup vždy miloval koně a horolezectví a během čtyřletého období, kdy žil pouze ve společnosti Johana, se rozhodl k zásadnímu kroku. Veškeré příjmy farmy z pěstování ječmene bude spořit a až našetří odpovídající částku, vypraví se i s Johanem na vytouženou výpravu. „Byly to krušné roky, kdy jsme ve třetím roce jedli 6 měsíců pouze kopřivy, ale svůj cíl to splnilo,“ řekl nám pan Bořivoj.
„I když jsme měli dostatek peněz k podniknutí expedice, na rozhazování moc nebylo. Především jsem řešil problém dopravy pod Mount Everest. Nakonec nám pomohl můj kamarád Milan Schenk z Holešovic, který mě i Johana nezištně převezl až pod samotnou horu.“
I přes to, že z celého výstupu existuje spousta průkazných fotografií, pan Bořivoj se musel potýkat i se záští a nepřejícností. „Nikdy by nás nenapadlo, že nám někteří lidé budou nevěřit. Mě i Johana to hodně mrzí,“ podotknul pan Bořivoj. A jak samotný výstup probíhal?
„Měl jsem to štěstí stanout v Johanově sedle na vrcholu světa dne 30. května kolem 10 hodin dopoledne. Někteří horolezci z České republiky nás nařkli, ze jsme vrcholu vůbec nedosáhl. Byli to zejména horolezci, kteří se ve stejný rok o Everest pokoušeli, ale nepodařilo se jim to. Pro zajímavost: ti kteří na vrcholu stanuli, náš výstup nikdy nezpochybnili.“
„V životě jsem nikdy nebyl tak unavený jako tehdy na vrcholu Mt. Everestu po svém prvním sólovém výstupu v sedle Johana. Dlouho jsme seděli na vrcholu a nechtěli, ani nemohli sestoupit. Během výstupu jsme se s Johanem totiž zřítili do osmimetrové ledovcové trhliny, byli jsme v životu nebezpečné situaci, ale dokázali jsme se vyprostit. Na zpáteční cestě pak Johan v hlubokém sněhu víc klouzal a padal, než sestupoval. Ale byl jak kočka. Navzdory únavě dokázal koordinovat své pohyby, takže jsme se včas vyhnuli balvanům i trhlinám. Teprve dole na úpatí hory se Johan zhroutil únavou a opravdu zcela vyčerpaný se doplazil do základního tábora se mnou v sedle.“
Výstup Johana a pana Bořivoje na nejvyšší horu světa vzbudil zaslouženě spoustu reakcí. Jak pozitivních, tak negativních. „Cesta na Mount Everest je jako dálnice, už tam chodí i na koních,“ zlobil se např. Reinhold Messner.
Redakce POHROM se však připojuje ke gratulantům a přeje panu Bořivojovi společně s Johanem spoustu dalších úspěšně zdolaných osmitisícovek!
