Rány osudu! Automobilovému závodníkovi Jaroslavu Kratochvílovi (37) se změnil život doslova z vteřiny na vteřinu. Osudná chvíle při havárce na Barum Rallye ho na zbytek života připoutala za volant automobilu. Přesto může hovořit o štěstí!
Pan Kratochvíl už dva roky nepřetržitě jezdí autem. Pokud by přestal, jeho život by vyhasl. Kratochvíl utrpěl vážné zranění na předloňské ´Barumce´. V jedné ze zatáček třinácté erzety ztratil kontrolu nad svým Subaru a po několika kotrmelcích se zarazil až o mohutný dub. Zdravotníci a hasiči byli naštěstí nablízku a zaháknutého Jaroslava z vozu vyprostili. Závodník byl okamžitě vrtulníkem transportován do krajské nemocnice ve Zlíně.
Jezdec mohl hovořit o obrovském štěstí. Po šestihodinové operaci byl jeho život zachráněn. Nicméně osudová havárka si vybrala krutou daň. Lékaři nedokázali z jeho hrudního koše odstranit zaklíněný motor Subaru, který byl neustále v setrvačném chodu. Navíc zjistili šokující skutečnost! Běžící motor se propojil s plícemi a srdečními aortami tak chirurgicky přesně, že dokázal simulovat základní životní funkce, které byly jinak nenávratně poškozeny. Jaroslav díky tomu přežil.
Primář zlínské chirurgie Branislav Kolečko uvedl: „Něco takového prakticky není možné. Operovaný muž nám během celého zákroku jel doslova na setrvačník. Ve chvíli, kdy jsme do něj začali vhánět diesel, jeho tep a životní projevy byly okamžitě obnoveny. Něco takového jsem nikdy neviděl a považuji to dodnes za něco mezi nebem a zemí.“
Po urgentním zákroku zůstal pan Kratochvíl další dva měsíce připoután na lůžku zlínské interny. Dostalo se mu však nejlepší možné péče, kdy byl připojen na dyalitickou jednotku, do které byl vháněn výběrový diesel. Ošetřující sestra Pavla Bezenská na toto období vzpomíná se zaujetím: „Chodili jsme mu tehdy měnit naftu každé tři hodiny. Místnost se musela pravidelně větrat, protože pacient vypouštěl do prostoru opravdu velké množství zplodin. Dodnes na to myslím jako na něco neskutečného. Ale opravdu se to stalo!“
Po propuštění z nemocnice však panu Kratochvílovi začalo opravdové peklo! Byl motorem ve svém těle připojen ke speciálnímu továrnímu vozidlu mladoboleslavské Škodovky. A musel začít jezdit. Pokud by se motor zastavil, zastavil by se i život pana Jaroslava. „První týdny byly nesnesitelné! Jezdil jsem po déjedničce tam a zpět, jak zběsilý. Střídali se u mě známí, kteří přebírali řízení, když jsem už nemohl. Ikskrát jsem si pohrával s myšlenkou, že zastavím, zhasnu motor a ukončím to,“ vzpomíná Jaroslav na krušné začátky v provozu.
Jaroslav si nemohl zvyknout na věnovanou Škodovku, jakožto závodník zažíval opravdu krušné momenty zejména při řazení: „Nemohl jsem se prostě sžít s řazením, nebylo to ono. Já řadil každý den minimálně 18 hodin, drtilo mě to. Nebylo to jako v subárku. Pořád jsem musil jezdit a ještě to řazení, byl jsem opravdu v krizi.“ V tu chvíli Jaroslavova krize vrcholila, naštěstí se podařilo přesvědčit sponzora, firmu Subaru, k zakoupení nového vozu. Velkou měrou pomohla i Nadace Josefa Zímy, která na pravidelných nedělních čajích vybrala velmi zajímavou sumu.
„Neuvěřitelně jsem pookřál, chtělo se mi žít. Subaru, to byl vždycky můj život. Rychlost, dobré řazení. Jenže brzy jsem z toho vystřízlivěl. Měl jsem defacto závodní stroj, mohl jsem jezdit pořád, ale nebylo to ono. Pocítil jsem obrovskou prázdnotu, snažil jsem se jezdit zatáčky smykem, ale už mi to nic nedávalo. Osud mě ranil. To, co bylo mým smyslem života, najednou postrádalo cokoliv. Zastavil jsem u krajnice a vyhodil blikačky.“
Život pana Jaroslava se pomalu chýlil ke konci, když osud opět zasáhl. „Chtělo se mi na toaletu, jela jsem štreku se zájezdem z Rimini. Museli jsme zastavit, odběhla jsem si ke krajnici a vtom ho vidím. Měl blikačky a jazyk už mu visel z okénka. Přiběhla jsem k němu a zjistila, co potřebuje. Klíčky byly naštěstí v zapalování,“ vypráví Milada Novotná, současná přítelkyně pana Jaroslava. Bylo to osudové setkání!
„S Miládkou jsem rok, byla to láska na první pohled. Žena vonící naftou a silnicí. Jezdili jsme spolu další dva měsíce, tolik jsme si toho řekli. Neskutečně rozumí převodovce, to mi na ženách imponuje. Vzala mě do kšeftu. Prodal jsem nepotřebný byt, koupili jsme moderní autobus s autopilotem. To nám umožňuje plnohodnotně žít, vozit lidi k moři. Přes den se střídáme a v noci, no…(smích),“ uzavírá první příběh Ran osudu, nového seriálu POHROMu, pan Jaroslav.
