Až kandidatura do Senátu přiměla pana Harapese (94) k otevřenému přiznání: „Ano, s tancem jsem začínal v Hitlerjugend. A lhal jsem o svém věku,“ svěřil se brzy stoletý taneční mistr Pohromu.
Jak se ukázalo, Mistr se ve skutečnosti narodil v roce 1922 a v roce 1936 nastoupil do taneční školy Hitlerjugend v bavorském Ansbachu. „Nic podobného na tak vysoké úrovni bohužel v tehdejším Československu nebylo. Moc se o tom neví, ale tančila tam se mnou mnohá známá jména. Namátkou František Filipovský, krásné duety spolu tančili Luděk Sobota s Petrem Nárožným, kteří by také měli jít s pravdou o svém věku ven. A jako jeden z tanečních mistrů nás vedl Oldřich Nový. V Ansbachu prostě tančila tehdejší evropská špička,“ přiznal Harapes.
„Tak jasně, že tam byly ty bubínky, pochody a všechny věci okolo, ale já miloval tanec. Dokonce se na nás jednou přijeli podívat i vedoucí tehdejšího Německa a tehdy jsem se platonicky zakoukal do Evy Braunové. Řekla mi ale, že má oči jen pro Führera, takže z toho nic nebylo,“ pokračoval mistr Harapes.
V roce 1939 ovšem taneční idylu narušilo vypuknutí 2. světové války. A s tím byl i konec bezstarostných dnů tanečního kroužku Hitlerjugend z Ansbachu. „Museli jsme cestovat po frontách a bavit naším tancem vojáky. Nejednou jsme tančili židovský dupák hned v první linii a mnoho kamarádů tam utrpělo zranění. Bylo jasné, že takto to dál nejde a něco se musí stát.“
A to se přesně stalo na podzim roku 1942. Taneční kroužek byl vyslán do Stalingradu, aby pozvedl bojového ducha německé wehrmacht a podpořil konečné dobytí města. I pana Harapese tam zastihlo úplné obklíčení německé 6. armády sovětskými vojsky a čelil stalingradské tragédii. „Byl neskutečný mráz a všude docházelo jídlo. Využívali nás jako zásobovací provianťáky, kdy jsme se v dešti ruských kulek protancovávali do obležených domů. Prvního ledna 1943 jsme ještě zatančili veliteli 6. armády generálporučíkovi Paulusovi a devátého už jsem byl se zbytky kamarádů evakuován Rusům skoro pod nosem jedním z posledních letadel, které od Stalingradu ještě odletělo.“
A to byl konec nejznámějšího evropského tanečního souboru té doby. Přeživší Němci byli zařazeni do armády a tanečníci cizích národností byli rozvezeni do svých původních vlastí. Tak se pan Harapes vrátil do Protektorátu, kde v úkrytu přežil konec války a osvobození Rudou armádou. „Po těch emocích a vášních, které pak nastaly, mi přišlo lepší tvrdit, že jsem se narodil až rok po válce. Nyní je však doba jiná a naopak si myslím, že by mi mé dlouho odkládané přiznání mohlo na cestě do Senátu pomoci,“ řekl nám na závěr pan Harapes a odtančil zase o dům dál.
